Včera mi Slunce spálilo motejla. Chvíli jsem se ho snažila vzkřísit svatou vodou, ale marně, byl úplně kaput. Byl to fakt hezkej motejl. Až na pár mateřskejch znamínek, co mu na křídlech zavazely jako kaňky vod pera na správně napsanym diktátu, byl úplně celej sněhově bílej. Dneska za úsvitu jsem teda svolala svoje kumpány, abychom se na lesní mýtině sešli při jeho památce, voni ho totiž taky znali.
Motejlové prej necítí bolest, řekla mi Linda, ale tvářila se přitom pochmurně a bylo na ní vidět, že ji trápí, že ten motejl zemřel úplně nevinnej, že si to nezasloužil, že to Slunce se dopustilo fakt velký podlosti, a vůbec, co si dovolovalo to vobrovský Slunce na tak prťavýho motejla, jako byl ten můj, vždyť byl velkej sotva půl jablka, ani ne třetinu tužky…
Motejlové prej necítí emoce, řek mi Matěj, jenže můj motejl byl nejen pěknej, ale navíc hodnej a poslušnej. Von totiž slyšel na jméno, tak co mi je po nějakejch emocích neemocích, vždyť von dycky po zavolání přiletěl, tak co, že to třeba bylo ze zvyku a ne z lásky, na tom přece ani kapku nezáleží.
Motejlové prej choděj do nebe, řek mi Vincek, a to mě uklidnilo, poněvadž si to taky myslim. Páč, co by dělali motejlové v pekle, to horko tam by nepřežili. Možná tak nějaký exotičtí motejlové, ale ten můj byl v Čechách narozenej bělásek, kterej měl tenký křídla, který horký sluneční paprsky spálily jako cár kapesníku.
Pak jsme se dostali k votázce, co s jeho ostatky. No, kremaci už má cápek za sebou, pravil Matěj, a já mu div že jednu nevrazila, protože na funusu se blbý vtipy nedělaj, to ví snad každej slušnej vobčan. Linda navrhla rozprášit ho po hladině jezera, nad kterym rád poletoval, což byl dost solidní nápad. Nahrnuli jsme se do vody a snažili se motejlí prach vrhat co nejvejš, co to šlo, aby si ještě jednou, naposledy, zalítal. Potom jsme se chvíli potápěli a pozorovali ryby. Jednu můžem chytit a vobětovat na motejlovu památku, pravil Matěj, a to už jsem fakt myslela, že to nedam. Žerou snad ryby motejly? Ne. Tak co bychom je sakra vraždili, ty vole Matěji. Ale von za to nemoh. On Matěj je vždycky takovej nemístnej a pořádně nepřemejšlí nad tim, co řiká. Nikdo nejsme dokonalej, všichni máme nějaký „mateřský znamínka”, stejně jako ten můj motejl, kterej i přesto byl hezkej. Tak nějak je Matěj nemístnej, ale přesto hodnej, protože se prach po motejlovi snažil vyhazovat fakt vysoko, vlastně nejvejš z nás všech.
Když jsme vylezli z jezera, Vincek si vzpomněl, že se na pohřbech pronáší smuteční řeči. To aby to jako slyšel Bůh a věděl, co za vosobu tam k těm jeho nebeskejm branám přichází, vysvětloval. Rychle jsem se tedy ujala slova, aby byl muj motejl co nejdřív vpuštěnej do nebe:
„Milá Lindo, milý Vincku, Matěji, milý Bože. Sešli jsme se tu dnes, jelikož nás opustil jeden motejl. Nevim, kolik mu bylo, věk mi nikdy neřek, ale podle jeho zbělalejch křídel odhaduju, že už to byl stařík. Aspoň teda doufám. Zároveň byl fakt maličkej, ale to von měl geneticky předepsaný.
Neměl ženu ani děti, zemřel jako starej mládenec. Byl pěknej, hodnej, věrnej. Za dobu, co jsme se znali, jsme toho spolu prožili fakt kupu. Chodili jsme na hřiště, bazén, do kina, na koncerty… von totiž nikdy nemusel platit za sedadlo, uveleboval se hezky na stropě a sledoval svět vzhůru nohama.
Byl to můj kámoš až do dne, kdy umřel. Tak snad teď bude něčí kámoš vode dne, kdy umřel. To je vše, děkuju vám za pozornost.“
Všichni mi začali tleskat, protože na to, že to byla moje první smuteční řeč, se mi fakt povedla. Linda se dokonce i rozbrečela, což mě trochu vyvedlo z míry. Holt moje slova byla silnější, než jsem vočekávala.
Potom Matěj oznámil, že už je pozdě a že von musí domů. Vtom si ostatní uvědomili, že taky musí chvátat, že rodičům slíbili, že se vrátěj na večeři. To mě trochu zamrzelo, páč mě nikdo na večeři nečekal, a taky protože jsem měla v plánu todle všecko provozovat až do chvíle, kdy zapadne to vražedný Slunce. To se ale zatím ještě hrdě drželo na vobloze, jako by se nechumelilo.
Po odchodu ostatních jsem zůstala a truchlila po motejlovi dál. Nastřádala jsem různý kameny a klacíky a další sajrajt a postavila jsem mu památní hrob ve tvaru kytky. Před něj jsem do hlíny kusem skla vyryla psacim písmem slovo MOTEJL, aby všechen hmyz lesa věděl, čí ten hrob právem je, a aby ho děcka neničily v domněnce, že je nějaký víly.
Když to vypadalo, že se konečně začalo smrákat, šla jsem zpátky ke břehu jezera. Koukala jsem na oblohu na hladině vody a čekala, kdy se z oranžový stane černá, a kdy se vochladí vzduch. To se ale nikdy nestalo, naopak, začalo být ještě větší horko.