„Pojďte prosím se mnou,“ ozvalo se náhle za mými zády. Přes zvuk kapek potu padajících z mého čela na má ramena a z mé brady na zem jsem to skoro neslyšel. Rychle jsem se obrátil, ale zaslepilo mě to slunce, co na mne už tak dlouho a úporně svítilo. Se zavřenýma očima jsem se zmohl na pouhé „Prosím?“, a ten člověk začal říkat něco dál. Jeho řeč mě moc nezajímala, spoustu toho jsem již znal z detektivek. Když jsem konečně roztáhl svá oční víčka, zaměřil jsem svou pozornost radši na jeho obličej. Měl zelené oči. Líbilo se mi, že měl zelené oči. Možná by všichni lidé měli mít zelené oči, říká se, že zelená barva prý uklidňuje. I jeho výraz byl uklidňující. Jen jeho tón hlasu zněl až skoro vyčítavě, jako by ho obtěžovalo, že mi něco musí říkat, jako by mi to dával za vinu. Nechápal jsem to, vždyť on na mně mluvil když už tak proti mé vůli, ale působilo to, jako bych ho k mluvení snad nutil.
„…Svou výpověď můžete odepřít, pokud byste jí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě, některému z příbuzných či blízké osobě. Teď každopádně prosím pojďte se mnou, jinak budu nucen vás odvést proti vaší vůli, za použití fyzické síly, což nikdo z nás, předpokládám, nechce.“ Jen jak to dořekl, nečekal na mou reakci a ihned mne chytil za ruce a nasadil mi na ně něco velmi studeného. Přišlo mi, že to v reakci s mou horkou kůží lehce zasyčelo. Potom mě odvlekl k bílo žluto modrému autu a posadil mne do něj – bílo žluto modrému… Proč radši nebylo prostě světle zelené? Zelená barva přeci uklidňuje.
V autě na pravém zadním sedadle už někdo seděl. Nebylo mu vidět do obličeje, přes tvář měl přehozenou kapuci od mikiny, ale podle jeho pomalých nádechů a výdechů (jeho hruď se skoro nehýbala) jsem usoudil, že spí, tedy stejně bylo marné pokoušet se zjistit, zda má zelené oči, a pokud ne, zda by na jeho obličeji vůbec vypadaly vhodně. To totiž byla věc, kterou jsem předtím dostatečně nepromyslel. Ten člověk, co na mne tak neochotně mluvil, se usadil za volant.
„Pojedeme dlouho?“ zeptal jsem se po chvilce jízdy, a ihned jsem toho začal litovat.
„Ne,“ odpověděl mi ten člověk vepředu, ale já věděl, že to nemyslí upřímně, protože jak by přeci mohl, „dlouho“ je zcela subjektivní pojem. Měl jsem se radši dotázat na přibližnou dobu jízdy, nebo alespoň vzdálenost k místu, kam jedeme, a pak sledovat rychlost vozidla na tachometru. Nejspíš mi to řekl jen proto, aby mě utěšil.
Chvíli jsem pozoroval toho člověka, co seděl vedle mě, jestli se náhodou neprobudí. Jízda autem mi totiž připadala věčná, a já se začal nudit. Po chvilce jsem ale radši svou pozornost odvrátil na výhled z okénka a sledoval míhající se školu, kavárnu, obchod se suvenýry…
„Proč jste to udělal?“ zeptal se najednou ten člověk sedící vedle mě. Trochu mě to vylekalo, měl velmi hluboký a křaplavý hlas. Navíc měl přes obličej pořád přehozenou kapuci a vypadal velmi nehybně. Chvíli jsem zvažoval, jestli se mi to náhodou nezdálo. Pak to ale zopakoval, a já mu musel odpovědět, protože ignorovat ho, ještě v tak stísněném prostoru, by bylo proti zásadám slušného chování.
„Já? Já nic neudělal.“ odpověděl jsem sebejistě a doufal, že tím tento krátký rozhovor ukončím. Vzpomněl jsem si totiž na dřívější slova řidiče, a bál jsem se, že mě třeba uslyší a pak to použije proti mně. Naštěstí řidič vypadal, že nás vůbec neslyší, tak soustředěný byl na řízení. Chvíli jsem myslel, že ten vedle mne mě též neslyší, protože nijak nereagoval. Pak se ale tělem natočil ke mně a já si uvědomil, že mu jen má odpověď nejspíš nestačila. Podíval jsem se znovu na řidiče a hlasitě zakřičel. Řidič sebou ani nehnul, z čehož jsem usoudil, že asi špatně slyší, což mě uklidnilo.
„Já,“ začal jsem tiše, „opravdu jsem nic neudělal. Jen jsem stál u přechodu a zakopnul jsem…“ Cizincova kapuce mě opravdu začínala znervózňovat. Bez toho, abych mu viděl do tváře, jsem těžko usuzoval, co si myslí o mně a o tom, co mu říkám. Co když obracel oči v sloup? Co když se mi potají smál? Co když třeba zase usnul?
„Jak jsem říkal: Stál jsem u přechodu, zakopnul jsem, přede mnou stál člověk, no, a když jsem padal, tak… víte, ono to jen vypadalo, že jsem do něj strčil rukama, ve skutečnosti jsem se pouze při pádu snažil něčeho zachytit, ale nic jiného tam nebylo, tedy kromě semaforového sloupu, ale já zrovna byl tak zvláštně natočený, že jsem si ho nevšiml, a… je to celé jedno velké nedorozumění, přísahám. Nebylo to záměrné.“
„Zakopnul jste když… jste stál?“
„Víte, mám jednu nohu kratší než tu druhou a… rozvázala se mi tkanička na pravé botě, a…“ Nebylo potřeba mu vidět do tváře, abych věděl, že mi ten cizinec nevěří. Smutně jsem si povzdechl.
„Já… Já nevím, proč jsem to udělal. Ono… zdálo se to tak… jednoduché. Víte, nikdo tam nebyl, jen on a já. Vlastně se mi to v tu chvíli jevilo velmi jednoznačně. Vždy mne fascinovala křehkost lidského života a vždy jsem chtěl něčí život významně změnit, a tak…“ Náhle mne cizinec přerušil.
„Omlouvám se, asi jsme si nerozuměli. Měl jsem na mysli něco jiného. Zajímalo mne, proč jste to udělal: proč jste tam pak zůstal stát? Proč jste neodešel? Měl jste čas utéct.“ Jeho hlas mi naháněl husí kůži a jeho otázka taktéž. Najednou jsem však pocítil, jak auto začíná zpomalovat. Dorazili jsme na místo. Nejdříve vystoupil řidič a odpásal mě, poté i cizinec, který si hned potom sundal mikinu a mrštně ji hodil do auta. Jeho oči byly na chlup stejné barvy jako ty řidičovy. Všichni tři jsme předstoupili před vrata lorety. Její vysoká věž na nás vrhala stín. Stáli jsme tam sami, uprostřed zelenookých soch, které po nás pokukovaly a něco si mezi sebou šuškaly.
„Až po vás,“ ušklíbl se na mě řidič a dal mi najevo, že mám vejít dovnitř. Váhal jsem, nechtělo se mi. Otočil jsem se tedy ještě k cizincovi, kterému jsem předtím nestihl odpovědět na jeho otázku. „Pokoušel jsem se odejít, ale nešlo to. Mé nohy byly těžké několik tun a každý můj krok duněl na míle daleko. Můj dech zněl jako motor auta a okolní květiny voněly jako benzín. Všichni lidé, které jsem míjel, se na mě dívali jako na vraha a slunce na mě schválně nechtělo svítit. Při každém mrknutí se mi to celé zjevovalo před očima. Prostě to nešlo.“
Cizinec na mě chápavě kývnul. Řidič si odkašlal a zatvářil se netrpělivě. Obrátil jsem se tedy na druhou stranu od nich a vyrazil vstříc vratům lorety. Sálaly z nich zelené plameny ohně. Naposledy jsem se podíval na ty dva, stáli tam a šuškali si se sochami. Ztěžka jsem otevřel vrata a se zavřenýma očima vstoupil dovnitř.
